Zdravím všechny příznivce fotografie. Na Dvojce vyšel rozhovor, ke kterému se vyplatí vrátit i po pár týdnech. Hostem Blízkých setkání byla Libuše Jarcovjáková a mluvila především o svém životě.
Fotografka Libuše Jarcovjáková: To, že mě tenkrát nikdo nechtěl, byl vlastně největší dar [01]
Výhoda, že vás nikdo nechce
Jarcovjákovou nevzali na FAMU napoprvé ani napodruhé, čtyři roky dělala v hlubotiskové tiskárně na Smíchově a fotila přitom po nocích. Její cykly z romských a vietnamských komunit i z pražských klubů T-Klub a „U Voka“ vznikaly dlouhá léta úplně mimo dosah galerií a porot. Světa se dočkaly až po třiceti letech.
V rozhovoru z toho ale nedělá křivdu, spíš naopak:
„Nikdo ode mě nic nečekal, ani nic nechtěl. A to bylo tehdy moje obrovské plus. Moje tvorba byla díky tomu naprosto otevřená a hluboce osobní. Kdybych si byla jistá, že ty fotky někdo uvidí a bude na ně mít nějaký názor, necítila bych se tak svobodná. A já si tohoto daru, možná původně nechtěného, velice vážím.“
Tohle mi z celého povídání utkvělo nejvíc. Fotograf bez publika má jedinou výhodu, zato pořádnou: „nemusí nic obhajovat“. A ona ji uměla využít:
„Měla jsem čas dělat věci pomalu, nikam nespěchat a nenechat se zdrtit kritikou. Moje fotografie měly díky tomu čas uzrát.“
Zevnitř, ne zvenčí
Druhá věc, kterou v rozhovoru zdůrazňuje, je odstup. Přesněji to, že žádný neměla:
„Fotila jsem okrajová témata a vždycky zevnitř. Vždycky jsem byla součástí společnosti, kterou jsem fotografovala. Nikdy jsem nebyla jen chladný pozorovatel zvenčí.“
Tím se její věci liší od velké části sociálního dokumentu. Nešla mezi lidi na návštěvu s foťákem, patřila tam. Na snímcích to je znát a podle mě je to přesně ten důvod, proč fungují i dnes, kdy je prostředí, které zachycují, dávno pryč.
A co teď
Poslední roky si vybraly svoje. Dokument Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být posbíral Českého lva za nejlepší dokument i za střih a poslal Jarcovjákovou na festivaly a červené koberce. Konec rozhovoru je o tom, co přišlo potom:
„A když utichl ten blázinec, tak jsem si dala pauzu a klid. Cítila jsem se jako úplně vymačkaný citron a teprve teď se zase cítím připravená začít něco dalšího.“
Tak ať se to podaří. Na nový soubor od ní bych se moc těšil.
Kde si to pustit
- Pořad: Blízká setkání, ČRo Dvojka
- Host: Libuše Jarcovjáková, moderuje Vasil Fridrich
- Vysíláno: pátek 21. 8. 2026 od 12.05
- Stopáž: zhruba 33 minut
- Odkaz: Fotografka Libuše Jarcovjáková: To, že mě tenkrát nikdo nechtěl, byl vlastně největší dar [01]
Kdo by chtěl víc, na Vltavě k ní vyšly ještě pětidílné Osudy [02], vzpomínání na celý život od Volyně po Berlín.
Medailonek s knihami, výstavami a dalšími odkazy jsem k ní teď založil mezi osobnostmi: Libuše Jarcovjáková. A na obálce padesátého čísla revue FOTO byla taky, psal jsem o něm tady.
Zdroje:
[01] Fotografka Libuše Jarcovjáková: To, že mě tenkrát nikdo nechtěl, byl vlastně největší dar — Blízká setkání, ČRo Dvojka, 21. 8. 2026, moderuje Vasil Fridrich; odtud všechny citace
[02] Osudy Libuše Jarcovjákové — ČRo Vltava, pětidílné rozhlasové vzpomínání, 25. 10. 2024
