Výstava Veroniky Landy s názvem „Pátý rozměr“ v pardubické galerii Nov Art Space probíhá od 4. dubna do 17. května 2025. Expozice představila aktuální práce autorky, jejichž základ je v osobitém, až experimentálním přístupu ke strukturám a tvarům, přičemž některá díla dávají podnět k hlubšímu zamyšlení nad tématy existence a vnímání reality. Pro Landu je typický proces, ve kterém doslova chirurgicky rozebírá témata i materiály, a nebojí se překračovat hranice tradiční malby směrem k objektům a instalacím. Výsledkem jsou práce působící syrově, někdy až znepokojivě, často s akcentem na tělesnost, niternost a duchovní symboliku.
Měl jsem možnost navštívit vernisáž této výstavy a z této události bych rád sdílel několik fotografií. Atmosféra byla živá, návštěvníci diskutovali přímo v prostoru mezi vystavenými díly a byl cítit zájem i respekt k autorce, která ochotně odpovídala na otázky týkající se své tvorby. Přestože bylo jasně patrné, že práce autorky vyvolává u publika různé, často silné reakce, celkově působila vernisáž příjemně a inspirativně.
Můj vlastní pohled na „Pátý rozměr“ je rozpolcený. Některé obrazy, objekty a instalace považuji po stránce námětu i zpracování za opravdu podnětné a zasluhující hlubší pozornost. U řady dalších mi však, přes originální provedení, význam unikal a vizuálně na mě některé práce působily spíše rušivě než inspirativně. Přesto oceňuji, že si autorka udržuje odvahu k experimentu a hledání nových výrazových poloh, i když ne všechno osobně vnímám jako visuálně přitažlivé.
Zdroje a odkazy:
[1] https://artspacenov.cz/pohled-do-vystavy-veronika-landa-paty-rozmer
[2] https://veronika-landa.webnode.cz
Zaměřím oko přísně na bílou plochu plátna … říká Veronika Landa o tom, jak k ní přicházejí témata a formy. Její práce je každodenním rozvíjením konzistentní linie. Volí co nejzáhadnější kompozice pro oko diváka. Z obou ateliérů, kde se studovala, si vybrala to
nejlepší. Svobodnou cestu pro náměty i organizaci plochy malby si potvrdila u Vladimíra Skrepla. Rittsteinovským vlivem by mohla být sofistikovaná práce s malířskými i zdánlivě nemalířskými hmotami, jejich plasticitou, interferencí a transparencí či jistou září a
neobvyklou texturou. Veronika Landa nevstupuje na pole abstrakce. Plátna a desky jsou vždy zabydleny postavami lidí a zvířat, architekturou, texty. Formy a kontury designuje, domýšlí, expresivně deformuje a redukuje. Vytváří specifický svět podobný kultuře comixu, street-artu, subkultuře riderů na skateu a longboardu. Mezi její zdroje ale patří spíše Joan Miró, Paul Klee, Kubrickovy filmy, Jean Michel Basquiat a v první řadě Salvador Dalí.Ke čtyřem dimenzím prostoročasu přidává pátý rozměr. Prací na obraze vstupuje do hloubky mysli, do podvědomí, dovnitř lidské obraznosti, do dalších úrovní a časových smyček. Možná trochu podobně jako v Inception Christophera Nolana. Do obrazů volně přicházejí prvky její osobní mytologie, zvířata – pes Perseus; figury, které potkává ve zprávách: šermíř Alexander Choupenitch, judista Lukáš Krpálek, ale i obecně kulturní témata a osoby: Socha svobody, máky, pochodně, Napoleon, církevní hodnostáři, oběšenci, viselci, kati, kanibalové, roboti a myslivci. V obrazech lékařů, chirurgického týmu, zdravotních sester vyvstávají zkušenosti spojené s léčením a také s covidem.
Malířka sama sebe vnímá jako malíře operatéra a obraz jako živoucí organismus, vibrující systém tepen, cév, svalů, buněk. Pracuje olejovými barvami, kombinuje je s křídami, šelakem, spreji a speciálním americkým gelem a tagovacími fixy. Hodně kreslí. V jejím ateliéru lze najít malá, střední i rozměrná plátna. Nenechává se omezovat tradičním pravoúhlým formátem, dříve volila trojúhelníkové tvary a v současnosti pracuje na kruhové sérii.
Silácké postavy a přátelská zvířátka, nápisy, kicky, flipy, rakvové výjevy – některé symbolické významy dekódujeme, jiné empaticky procítíme. Zároveň se pohledem do obrazů noříme do barvy jako hmoty. Může být klidná a kluzká, noční nebo semišová, ale také tekoucí, zrádná stahující lávově zmrzlinová matérie. Věra Jirousová už v roce 2010 ocenila doutnající magma bolesti a utrpení v objektové verzi Tizianova dramatu Marsyas stažený z kůže. Opakování figur, hlav, motivů na aktuálních obrazech je velmi existenciální. Vzbuzuje pocit
člověka upozaděného v systému, foucaultovského jedince v pasti institucí a k tomu sledovaného orwellovským Velkým bratrem.
Martina Vítková – Doprovodný text k výstavě.
