Vážení přátelé,
srdečně Vás zveme ve čtvrtek 5. května v 17 hodin na vernisáž výstavy PAVLA ŠMÍDA v Galerii FONS. Kromě vystavených fotografií si Pavla připomeneme i povídkou z jeho knihy Ať žije Daur, kterou na vernisáži přečte Josef Vrána.
PAVEL ŠMÍD /25.1. 1952 – 24. 3. 2021/
Po absolvování Střední všeobecně vzdělávací školy nastoupil studia na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, odkud byl na příkaz Státní bezpečnosti v roce 1976 těsně před ukončením vyloučen.Od roku 1976 až do prosince 1989 vykonával různé dělnické a technické profese. V létě roku 1990 mu bylo umožněno dokončit přerušená studia. V letech 1993 – 2009 byl vydavatelem a šéfredaktorem revue České republiky Welcome to the Heart of Europe. Tento dvouměsíčník vydávalo v šesti jazykových verzích jeho nakladatelství Theo. V roce 2009 bylo vydávání ministerstvem zahraničí z finančních důvodů zastaveno.
V letech 1996 – 2002 spolupracovalo nakladatelství Theo také s prezidentskou kanceláří. Vydalo portrét prezidenta Václava Havla a sborník jeho projevů. Theo bylo též vydavatelstvím poezie a sedmisvazkového literárního sborníku současných českých autorů 7edm (2005 – 2011).
Pavel Šmíd měl od roku 1998 několik samostatných fotografických výstav (v České republice, Německu, Francii, Anglii, USA, Japonsku) a zúčastnil se i několika výstav společných (v České republice, Francii, Německu, Polsku, USA). Knižně vyšel Reportrét (fotografické portréty předních českých výtvarníků), Galerie Art, 2003 a jeho fotografie byly publikovány v knihách Příběhy fotografů z Pardubicka, Helios, 2008, Jeden den České republiky, Frey Brno, 2008, Pouti a Pouta, Theo, 2010.
Kromě samizdatových vydání (Listy, Obsahy, Bedna) je literárně zastoupen také ve sborníku Der Mongole Wartet, 2002, Düsseldorf, Německo a ve sborníku 7edm, edice Braq, Theo, Pardubice 2005 – v obou včetně fotografií. V roce 2020 vydalo nakladatelství Cherm soubor jeho povídek Ať žije daur!
FOTOGRAF PAVEL ŠMÍD
Od kdy znám Pavla Šmída si už vybavuji těžko, možná, že od roku 1974 nebo 75. Naše osudy se od té doby všelijak prolínaly i míjely. Ale ať už byly v různých dobách u každého z nás jakékoliv, naším nezpochybnitelným souzněním bylo a zůstalo blues. Strávili jsme spolu při společném hraní hodně času; on byl zpěvák a kytarista, já hráč na foukací harmoniku. Převážně pro úzký okruh kamarádů a náhodných příchozích. Někdy výjimečně i pro osazenstvo celé hospody třeba U Kohoutků nebo v nedalekých Drozdicích stranou pozornosti všudypřítomného sledování režimních donašečů. Jak také jinak v normalizačním Československu 80. let.
Setkávání to byla v mnohém iniciační. Nad našimi osudy bděl duchovní guru Petr Dubský, v našem okruhu se nahodile objevovali malíři Bedra Novotný, Alva Hajn, Jirka Lacina a Josef Procházka nebo tu a tam literáti jako Petr Kabeš, které často doprovázeli jejich kamarádi z branže. Takže jsme i přes tehdejší duchovní úhor neměli nouzi o inspiraci. Jedním z občasných příchozích byl i fotograf Bohdan Holomíček, který sebou pokaždé přivezl štosy fotek na papíře Dokument, nebo celé svázané fotografické knihy. Pozornému oku Pavla Šmída nemohlo uniknout, že realita na černobílých fotkách je zvláštně jiná. Daleko zajímavější, zredukovaná na důležité jen škálou šedí a co víc, z těch fotografií bylo nad slunce jasné, že se tak dá zachytit neopakovatelný okamžik nebo prchavá atmosféra.
Pavla v té době zajímala převážně literatura, poezie a hudba, ale byl kdykoliv ochoten obrátit svou pozornost i k výtvarnému umění a nechat na sebe působit každý nový impuls. Byla proto asi jen otázka času, kdy svou pozornost upře i k fotografii. Už v té době občas fotografoval, ale spíš jen mimochodem, i když se učil i práci v temné komoře a radoval se z tajemství, která se tam trpělivým někdy zjeví.
Přeskočím teď možná víc než jedno desetiletí. Někdy v roce 1994 jsme spolu podnikli asi první dobrodružnější cestu mimo Čechy – na Korsiku. Vůbec jsme nevěděli do čeho jdeme. Jeli jsme s trochu obskurní cestovkou. Cesta to byla vydařená, ale v souvislosti s Pavlem bylo důležité něco jiného: jeho čerstvě probuzený zájem o fotografii. Měl v tu dobu nový foťák a bylo vidět, že se mu splnil sen. Otevřel se mu najednou jiný obzor a Pavel do toho šel po hlavě. Výsledek byl asi i nad jeho očekávání a nejspíš právě tady vykročil rozhodujícím směrem.
Podle rčení, že náhoda přeje připraveným, následovala zakrátko na to jeho další cesta. Tentokrát velká a zásadní. Letěl s prezidentem Havlem na misi po Jižní Americe, jejímž cílem bylo představení nové tváře státu, který se zbavil komunistické diktatury a je připraven vrátit se mezi demokratické země. Pavel nebyl jediným fotografem, který s prezidentem cestu absolvoval, ale byl v relativní výhodě jakéhosi volného hráče – libera, nesvázaného zadáním, a to využil stoprocentně.
V dalších letech pak procestoval téměř celý svět. Kromě Evropy byl v Austrálii, v Japonsku, v Chile, několikrát v USA. Zamiloval si především New York, kam se vracel opakovaně a nikdy ho neomrzela jeho živelná atmosféra.
Fotografie, které z cest vozil, ale nebyly cestopisnou reportáží, protože Pavel nebyl cestovatel. Byl především neúnavný vypravěč jednoho nekončícího lidského příběhu, který se odehrává denně na celém světě. A „Jeden svět “ nazval svou fotografickou výstavní esej. Pochopil, že fotografie není pouhé ovládnutí techniky a dokonalá fotografická výbava, že je to především stav duše a mysli. Fotografovat totiž můžeme jen to, co jsme skutečně připraveni vidět a Pavel Šmíd byl připraven dobře. Jeho fotografie jsou obrácené k obecnému lidskému osudu. Důležitá je tu zpráva o člověku, jeho osudech v nekonečně zajímavých proměnách. Fotografiím nechybí ani smysl pro humor někdy absurditu nebo surreálnou souvislost, kterou pozornému připraví okolní realita. Nejdůležitější byla ale Pavlova schopnost sdělit jednou fotkou náznak celého příběhu.
Pavel měl rád výzvy. Bez váhání se proto chopil nového projektu, který mu předestřel Luboš Jelínek – vytvořit fotografické portréty umělců vystavujících v Galerii Art. Pracoval na něm soustředěně a se zaujetím téměř rok, i když samotný čas fotografování byl často limitován jen krátkou návštěvou umělcova ateliéru. Projekt Galerie Art uzavřela výstavou a vydáním publikace Reportrét (2004).
Pavlův zájem o portrét však neskončil uzavřením cyklu pro Galerii Art. Příležitostí k tomu měl stále víc než dost. Byl dobrým společníkem se schopností přirozeně splynout s prostředím a navázat rychle přátelský vztah. Neměl jazykovou bariéru, protože jeho dobrá znalost angličtiny mu otevírala dveře k lidem i na cestách po světě.
Fotografování portrétu je ale zvláštní hrou obvykle jednoho s jedním, kde má-li být výsledek dobrý, musí vyhrát oba. Na fotografovi je, aby takovou výhru co nejlépe připravil, Aby se dokázal přiblížit až na dosah imaginární bubliny (aury), která každého z nás obklopuje. Aby dokázal získat možná to nejdůležitější: důvěru spoluhráče. V tomto případě fotografovaného.
Z Pavlových fotografických portrétů takovou bezprostřední atmosféru cítíme. Dokázal zachytit chvíli, kdy se člověk před objektivem najednou otevře nebo udělá něco, co jej charakterizuje. Jeho portréty nejsou ani okázalé a nepatří ani do kategorie těch oficiálních. Stejně jako fotografie z cyklu Jeden svět jsou velmi lidské a působí dojmem přirozeně zachyceného zlomku děje, který někde za fotografií dál pokračuje.Pavel Šmíd měl rád krátkou báseň americké beatnické básnířky Ruth Weiss:
nový pohled na věc
nebo ten starý znovu získaný
jen nový pohled na to na čem záleží
rozlomí past návykua možná, že právě nový pohled na věc je to, o co mu vždycky při fotografování šlo.
Text k výstavě v galerii FONS – Jan Adamec
Další zdroje:
[01] https://www.galeriefons.cz/pavelsmid
